O chovatelské stanici Tulák Baltazar
Současnost
V současnosti neodchováváme štěňata protože nemáme chovnou fenu. Poslední dva vrhy "E" a "F" byly odchovány na feně Gamma Majorův háj (chovnost už skončila).
Certifikát
Tato CHS FCI byla certifikována v roce 1998, před rokem 1998 jsem odchovala čtyři vrhy německých ovčáků na název "Baltazar CS", původní CHS "Baltazar CS" nebyla registrována FCI a po ověření názvu v roce 1998 v celosvětovém registru FCI byl její název nuceně zmodifikován na "Tulák Baltazar".
Poznámka: Název se mi dnes nelíbí, raději bych něco kratšího a jiného, bohužel v žádném případě neexistuje způsob jak název změnit (striktní nařízení ČMKU). To že CHS je skutečně registrována pod FCI lze velmi jednoduše ověřit na stránkách FCI v Belgii a to tak že kliknete zde a název CHS vyhledáte
Historie a proč název Tulák Baltazar
Vždy jsem chtěla německého ovčáka a nikdy neměla, vdala jsem se, doma malé dítě. Psal se rok 1987, byl konec ledna. Na večerní vycházce jsem potkala nějaké lidi s roztomilým dlouhosrstým německým ovčákem. "Nechcete ho?" ptala se paní a dodala "Víte my ho našli na ulici, ujali se ho, rozvěsili jsme letáčky, dali vědět útulkům, jenže pes nikomu nechybí a my si ho nechat nemůžeme. Našli jsme ho na Tři krále, proto mu říkáme Baltazar".
Byl to sympaťák, odrostlé chlupaté štěně, chytré a veselé oči. "Víte, já chci ovčáka celý život, jenže se musím zeptat manžela" já na to a získala od paní informaci kde pes momentálně bydlí. Pes další den úspěšně udolal i manželovo srdce a přišel k nám jako další člen rodiny.
S Baltazarem jsem začala chodit v dubnu 1987 na cvičák, na dnes již neexistují cvičiště ZKO Bílá Hora nedaleko Kulturního domu na Bílé Hoře. Pes krásně stopoval, vůbec rychle chápal, poslouchal a dobře kousal, s radostí sobě vlastní vyválel po zemi pár figurantů, v červnu složil bez větších potíží ZM, v září pak ZVV1 a málem vyhrál záchranářský závod v Praze Suchdole. Všichni říkali, hele ten pes je skvělej, takovýho už nikdy mít nebudeš. S listopadem nastaly potíže, ačkoliv měl volný výběh po dvoře a věnovala jsem se mu při pravidelných vycházkách a cvičení stejně jako dřív, vzpomněl si na bývalý svobodný život a začal utíkat skokem přes cihlovou zeď vysokou asi 170 cenťáků. Manžel ho jednou viděl na vlastní oči: zahlédl jak při skoku mizí Baltazarova chlupatá oháňka za cihlovou zdí a křiknul káravě "Balte"!!! Pes se za zdí otočil a mohutným skokem se vrátil zpět, posadil se a s veselým výrazem psího neviňátka se díval manželovi do obličeje.
Utíkal nám pořád, toulal se po širokém okolí, a já ho hledala. Jednou jsem ho našla kilometr od domova napůl narvaného v popelnici kdy z ní právě tahal ohromnou kost, kterou evidentně vyhodili ze zdejšího řeznictví. Když jsem mu kost brala, vrčel na mě. Byl to světák, vysmátý pohodář nad věcí a nikdy nic neřešil, ovšem běda když na něj někdo udělal "bu bu bu", hned bylo zle. Bylo o strach nechat ho potulovat se po ulici, kromě toho že ho mohlo něco přejet také mohl někoho pokousat a já za něj byla zodpovědná a ta možnost že by se něco mohlo stát se mi vůbec nezamlouvala. Přesně o rok později kdy Baltazar přišel do naší rodiny mě došla trpělivost, zavolala jsem šéfovi Pohraniční stráže ing. Novotnému zda by neměli o psa zájem. Pak to šlo ráz na ráz, dorazil i s figurantem, psa si vyzkoušel (Balt na zledovatělém dvoře zakousal na cizího figuranta s přehledem sobě vlastním) a další den si pro psa přijel armádní psovod. Když klaply domovní dveře honem jsem se běžela podívat, vyklonila jsem se z okna v prvním patře a vidím jak Baltazar poslušně odchází s úplně cizím mužským, neohlíží se a domov ho už nezajímá, to poslední co z něj vidím je spokojeně vrtící se ocas mizející kdesi v dálce v ulici a to navždy. Na ten poslední pohled do konce života nikdy nezapomenu.
Název chovatelské stanice "Tulák Baltazar" je památka na prvního německého ovčáka, pohodáře který vstoupil do našich životů, dal jim nový a nepoznaný rozměr a pak opět odešel. Neopakovatelný a suverénní Balt, současně ovšem nespoutaný a svobodný tulák, Tulák Baltazar.